Agrovenkov o.p.s.
Informační středisko pro rozvoj zemědělství a venkova Pardubického kraje

Vyjádření MŽP k některým tvrzením dr. Seitlové k otázce pachových látek a řešení domácích topenišť

01/12/11
smf

Vyjádření MŽP k některým tvrzením dr. Seitlové k otázce pachových látek a řešení domácích topenišť. Zdroj MŽP

Vyjádření MŽP k některým tvrzením dr. Seitlové k otázce pachových látek a řešení domácích topenišť
     Zástupkyně ombudsmana RNDr. Jitka Seitlová napadla MŽP v pořadu Otázky Václava Moravce, že nesplnilo svou zákonnou povinnost a nevydalo vyhlášku stanovující emisní limity na pachové látky. Vydání této vyhlášky bylo jejími slovy prezentováno jako zásadní při řešení znečišťování ovzduší z lokálních topenišť v domácnostech. Z vyjádření RNDr. Seitlové vyplynulo zavádějící tvrzení, že kdyby tato vyhláška existovala, nemusela by být navrhována přímá kontrola domácností a tedy prolomení ústavně chráněného práva na nedotknutelnost obydlí.
K této zavádějící tezi uvádí Ministerstvo životního prostředí následující:
    Stanovení emisních limitů na pachové látky a řešení znečištění ovzduší ČR způsobené domácími topeništi spolu naprosto nesouvisí. Emisní limity na pachové látky byly vždy uvažovány pouze pro průmyslové zdroje znečišťování ovzduší. Domácí topeniště by tím nebyla nijak dotčena, neboť jsou u nich emisní limity na pachové látky neaplikovatelné a stejně tak by u nich ani nebylo možné nákladné měření emisí pachových látek provádět.
    Ministerstvo životního prostředí řeší pachovou problematiku od roku 2002 (do té doby spadala pod resort Ministerstva zdravotnictví).
   Není pravdivé tvrzení, že k zákonu o ochraně ovzduší (zákon č. 86/2002 Sb.) nebyla vydána vyhláška týkající se pachových látek. V roce 2002 byla společně se zákonem o ochraně ovzduší přijata vyhláška č. 356/2002 Sb., kterou byly mimo jiné stanoveny i emisní limity pro pachové látky. Tato úprava, nad rámec požadavků evropské legislativy, vyžadovala plnění emisních limitů pro zdroje znečišťování ovzduší, s výjimkou malých zdrojů (mezi něž patří i domácí kotle). Byly stanoveny jednotné obecné emisní limity pro pachové látky pro všechny zdroje, bez rozdílu typu technologie, ve výši 50 a 100 pachových jednotek (OUER.m-3).
  Emisní limity na pachové látky, které měly značně experimentální charakter, platily od roku 2002 do roku 2006, kdy byly zrušeny pro jejich neobjektivnost a v některých případech praktickou neaplikovatelnost. V praxi docházelo k situacím, kdy limity byly v některých případech plněny, ale přitom stále docházelo k obtěžování zápachem, nebo naopak měřením bylo zjištěno několikanásobné překročení stanovených limitů, ale přitom problém s pachovou zátěží nebyl evidován. Ukládání pokut za neplnění vymáhaných limitů tam, kde k obtěžování zápachem nedocházelo, ale přitom byly překračovány, se ukázalo jako neefektivní a nesmysluplné. V jiných případech bylo zjištěno, že plnění nastavených limitů bylo u některých technologií technicky a ekonomicky nedosažitelné, ani při aplikaci nejlepších dostupných technik.
   Na základě uvedených negativních zkušeností bylo vládou v roce 2005 v rámci tzv. ekoauditu Ministerstvu životního prostředí nařízeno limity zrušit a hledat jiný způsob regulace pachových látek.
   V roce 2006 byla vydána vyhláška č. 362/2006 Sb., která na rozdíl od předchozí právní úpravy nestanovila emisní limity, ale stanovila postup při řešení obtěžování zápachem nad přípustnou míru. Tato vyhláška platí dodnes.
  V souladu s výše uvedenými předpisy dále došlo k tomu, že v období let 2007-2009 musely zdroje, které by mohly být potenciálně zdrojem pachové zátěže, proměřit emise pachových látek, s cílem budoucího stanovení specifických emisních limitů. Na základě provedené analýzy získaných dat se však ukázalo, že stanovení specifických emisních limitů pro pachové látky do právních předpisů není vhodným řešením (mj. z důvodu řádově rozdílných výsledků u stejných typů technologií), a že se tato problematika musí řešit individuálně.
  Ministerstvo dlouhodobě poukazuje na to, že zásadní roli při řešení pachové problematiky a především její prevenci hraje vhodné umístění zdroje společně se stanovením konkrétních podmínek provozu v povolení k provozu a v provozním řádu – vhodné umístění zdroje v dostatečné vzdálenosti od obytné zástavby. Nejproblematičtějšími zdroji z hlediska pachové zátěže jsou některé zemědělské provozy (chovy hospodářských zvířat) a vybrané průmyslové zdroje (např. potravinářské provozy, bioplynové stanice atd.). Nezastupitelnou úlohu v řešení pachového obtěžování musí mít proto územní plánování, a to nejen při umisťování nových zdrojů pachových látek, ale i opačně nepovolování přibližování obytné zástavby k již existujícímu zdroji.
  Evropská legislativa v současné době nestanovuje emisní limity, emisní faktory ani imisní limity pro pachové látky, zároveň není jednotně stanovena metodika pro provádění rozptylových studií pro pachové látky. Evropské státy řeší pachové látky individuálně, většinou mimo rámec právních předpisů, na základě odborných metodik a doporučení jak v konkrétních individuálních případech postupovat. Je třeba si uvědomit, že není možné stanovit jeden typ postupu či dokonce jeden typ limitu pro všechny typy zdrojů.
 Vyžadování plnění závazných emisních limitů sebou přináší nadměrné finanční náklady spojené s prokazováním jejich plnění. V České republice existuje jen omezený počet autorizovaných osob, které stanovení koncentrace pachových látek provádí. Prokazování je velmi nákladné (v řádu desítek tisíc korun), nepovažujeme proto za adekvátní těmito náklady zatěžovat ani státní rozpočet ani dávat k proplacení fyzických osobám, jejichž zdroj by měl být takto „kontrolován“.
 Nejsou známy jednoznačné emisní ani imisní limity, které by bylo možno stanovit ve vztahu k pálení paliv v domácích kotlích. V praxi bychom se tak mohli vrátit do situace, kdy by byly stanoveny neobjektivní a těžko prokazatelné limity. Nebo by docházelo k situacím, že by lidé byli pokutováni za překračování závazných limitů, aniž by ale jinak porušovali zákonem stanovené povinnosti – je evidentní, že i při správném spalování uhlí či biomasy dochází k pachové zátěži.
  Další otázka je samotné provádění měření pachových látek, které by stejně znamenalo nutnost přístupu k obydlí či na soukromé pozemky.
 U malých spalovacích zdrojů, které jsou umístěny v domácnostech, má význam dbát na technický stav a typ kotle, jehož výrobce musí garantovat plnění stanovených emisních standardů a dále na provozní kázeň – pravidelné revize, čištění kotlů, spalování jen povoleného typu paliva apod. Toto připravovaný pozměňovací návrh řeší a kontroly v domácnostech by měly být až nejkrajnějším řešením v jinak neřešitelných případech.
  Návrh nového zákona o ochraně ovzduší pojímá problematiku pachových látek jiným způsobem, než dosud platný zákon č. 86/2002 Sb. – neodděluje pachové látky od znečišťujících látek a dává tak možnost aplikovat všechny obecné nástroje určené k regulaci znečišťujících látek využitelné i pro látky pachové. I zde se uplatní smysl individuálního přístupu ke zdrojům – myšleno zejména průmyslovým.
Michaela Jendeková
tiskové oddělení MŽP

Zdroj: MinisterstvoŽP, www.mzp.cz, 01.12.2011