Především ale umožňuje nezodpovědné chování všech, kteří mají se zemědělskou půdou něco společného. Vlastníků, z nichž zhruba polovina žije daleko od míst, kde se jejich pozemky nacházejí a o to, jak s pozemky jejich uživatelé nakládají, se v drtivé většině, především pokud jde o malé vlastníky, nestarají. A i kdyby se starat chtěli, není to v praxi možné, protože buď nevědí, kde příslušné pozemky jsou, a když i toto vědí, nejsou příslušné pozemky přístupné. Stejně tak poskytuje současný stav alibi pro nezodpovědné chování uživatelů, neboť je vlastníci nenutí k takové podobě hospodaření, která by byla v zájmu celé, nejen zemědělské veřejnosti. Mám na mysli všechny činnosti nejenže nezabraňující, ale dokonce podporující erozi, orání po spádnici (stále to ještě existuje) nebo likvidující krajinné prvky všeho typu prostě proto, že ubírají peníze, neboť k jejich údržbě není produkčně zaměřený zemědělec nijak finančně motivován. To ve svých důsledcích vede ke škodám, které nejsou bohužel nijak komplexně kvantifikovány, jsou ale astronomické. Cena půdy mizející z polí díky větrné erozi jde ročně do miliard korun, sesuvy půdy, odbahňování rybníků a dalších vodních toků do stamilionů, škody z menších povodní stejně tak, škody z velkých povodní počítáme na desítky až stovky miliard. Na druhou stranu se z půdy ztrácí voda, což je nejvíce vidět na jižní Moravě. To snižuje podnikatelské možnosti a konkurenceschopnost tamních hospodářů. Především však je tohle všechno třeba nějak zaplatit, mimo jiné i z peněz určených na podpory v zemědělství. Nejde ale jen o podmínky podnikání nebo o cenu majetku vlastníků půdy. Celá řada problémů vyplývajících z toho, že evidence podle půdních bloků neodpovídá evidenci v katastru nemovitostí znemožňuje například rozvoj obcí. Téměř všespasitelným lékem na uváděné problémy jsou přitom komplexní pozemkové úpravy a následná digitalizace katastru nemovitostí.

Zřejmě nejlepší systémovou zprávou pro budoucnost tuzemského zemědělství od stávajícího vedení ministerstva. Až se to někomu nemusí zdát, je proto letošní navýšení finančních zdrojů na komplexní pozemkové úpravy (KPÚ). Dohromady by mělo jít o 2,33 miliardy korun, přičemž nejvyšší sumu dodá EU v rámci Programu rozvoje venkova (PRV) – 860 milionů, státní rozpočet (700 milionů) a Pozemkový Fond ČR (400 milionů) a tak dále. Přestože se s čerpáním peněz z PRV dá počítat až koncem letošního roku, lze na tyto aktivity letos reálně počítat se zhruba 1,5 miliardou korun, což dává předpoklad ukončit letos 115 KPÚ a zahájit nových 160 KPÚ.

Ani toto , v porovnání s předchozími roky o pětinu vyšší tempo KPÚ ale nestačí. Zásadní problém přitom je, že evidenční a vlastnický chaos vyhovuje zejména uživatelům a ze strany zemědělských podnikatelů, a díky tomu neexistuje systémový tlak na provádění KPÚ. Jediným současným tahounem těchto aktivit jsou tak v současné době obce, které si uvědomují, že dokončení KPÚ jsou podstatnou podmínkou jejich dalšího rozvoje. Zarážející je přitom především pasivita vlastníků. Zejména ti menší se KPÚ bojí, neboť v nich vidí nějaký zásah do svého majetku s často účelně živenou obavou, že při KPÚ o něj přijdou. Jenže je to úplně naopak – identifikací a zpřístupněním pozemků je možné s nimi jakkoli nakládat, nebo jej třeba prodat. To by přitom mělo vyhovovat i uživatelům, protože identifikovatelný majetek lze koupit. A na identifikovatelných pozemcích lze také podnikat – i nezemědělsky, i když zemědělskými subjekty. Rozšiřuje to tedy i možnosti čerpat bruselské peníze na diverzifikaci, která se mimochodem pro řadu agropodniků již brzy stane nezbytným doplňkem, dokonce možná i dominantním příjmem peněz v ekonomické bilanci, ať chtějí nebo ne. Je to totiž trendem v EU, a nehovoří o tom jen zemědělská komisařka Boellová. Nejde navíc jen o hovoření, Brusel prostě na tyto účely směřuje stále více peněz, takže je to ekonomicky výhodné.

Každopádně jsou KPÚ v zájmu úplně všech. A také v zájmu omezení čehosi, co lze nazvat jakousi studenou válkou ve venkovském prostoru. Skutečnost, že zejména v oblasti půdy, jejího nákupu, prodeje, pronájmu a jakéhokoli využití je dnes stále ještě o co bojovat, eskaluje emoce, kterých by jistě ubylo, kdyby bylo zřejmé, co je čí.